Co děláte, když vám zrovna není do smíchu?
Nedávno jsem se probudila a vstala s oběma nohama levýma. Už od prvního otevření očí jsem cítila, že dnes to bude den na prd.
Najednou mi vzdálenost mezi Prahou a Seattlem přišla nepřekonatelná, Ondráš byl extrémně ukňučený, venku to vypadalo spíše na listopad než na srpen… Taková zákeřná kombinace všeho “špatně”. A taky jsem to dávala hned znát. Říkám tomu “mé druhé bitchy já”.
“Musí to být tak nahlas?”
“Potišeji už to nejde?”
“Hm, v pohodě, já to nádobí udělám."
“Tady je rychlost 45, víš to?” (jedeme 46)
“Je mi vedro”
“Je mi zima”
“Otravuju se!”
“Jsem tlusťoch. Proč mlčíš. To na to NIC NEŘEKNEŠ?!”
“To dítě mě systematicky NIČÍ!”
… taková malá ukázka toho, co mé B já umí :)
Ale co s tím. Někdo si zaleze do postele, zatáhne závěs a vyspí se z toho. To může udělat někdo kdo doma nemá dítě, že?
Já jsem se zamyslela a sepsala co dělám já a pomáhá mi to. Cítím se líp. Odreaguji se a všechno pak není tak černé, jak se zdá.
- Vypnutí mozku. Musím se přiznat, mám takovou malou posedlost. Dobře.. možná velkou posedlost a taky je to možná už i úchylka. Hledám a sbírám čtyřlístky. Za dobu, co se tímhle rozptyluju / mučím jsem jich našla stovky. A proč zrovna to? Najít čtyřlístek není tak jednoduché, vyžaduje to soustředění a klid. Takže se moje myšlenky soustředí pouze a jenom na hledání jehly v kupce sena. Začala jsem s tím někdy při studiu na VŠ, řekla jsem si, že pokud najdu čtyřlístek, tak zkoušku dám. Asi ten fakt, že jsem se psychicky uklidnila, když jsem ho konečně našla, mi pomohl u zkoušky nevybouchnout. A tak to dělám do dnes.. něco si řeknu, že když najdu, tak vše bude ok.. a pak hledám, hledám a uklidním se až najdu. Moje mamka říká, že když ho nenajdu, tak ho vlastně nepotřebuju. Tak se tím taky chlácholím
- Sport. Nene, nejsem žádný extrémní sportovec. Jsem celoživotní chodec, občas se protáhnu na pilates a doma si jednou za uherák zacvičím na břicho. Ale co mě neskutečně baví je paddleboard. Díky tomu, že Ondráš je 2x týdně ve školce můžu vyrazit sama na pár hodin na vodu. Sama si tam tak pádluju, říkám si své vlastní rozumy, občas si posedím a jen tak cachtám nohy ve vodě a kochám se pohledem na přírodu, která je kolem. Samozřejmě je to větší sranda ve více lidech, ale tohle mé odpádlování od problémů je tak osvobozující…
- Příroda. Díky cestování s manželem, který není žádný plážový povaleč, ale cestovatel tělem i duší (což znamenalo krosna, jen pár kusů oblečení a spaní po hostelech) jsem zjistila, že jsem kochací typ. Já se tak ráda kochám pohledem na přírodu… A že ta příroda kolem nás je nádherná. Je to taková ta mokrá, vysoká a extrémně zelená příroda. Tak když to jen trochu jde, tak buď všichni nebo jen já s Ondráškem na zádech, vyrazíme na trek do přírody. Ono se pak na špatné věci hned lépe zapomíná, když musíte myslet na další kroky a hlavně se kocháte krásným pohledem. U toho nejde myslet černě
- Moji kluci. I když mě občas tak strašně rozčilují, hlavně teda ten malej, tak stejně největší útěchu a rozradostnění mám právě v nich. Ondrášek mě párkrát obejme, řekne mi Aj love jů mošt ( I love you most) a dá mi pusinku a já si říkám, že tohle je to nejčistší a nejkrásnější vyznání. Můj manžel pak vymýšlí všechny možné výlety a vaří večeře, hrajeme deskové hry.. prostě oba mě dokážou tak zahrnout láskou, že vlastně.. proč že jsem to dnes byla smutná nebo naštvaná
- Moje mamka, taťka, ségra a kamarádi. I když se to snažím nedělat, říkat že mě něco trápí, protože co oni s tím zmůžou, jen se budou také trápit, tak někdy je prostě fajn se vypovídat těm nejbližším, kteří pro vás budou mít vždy připravené rameno.. v mém případě teda ucho a rychlé prsty
- Zásoba vína a starej dobrej film. Jo jo. Co si budem… večer u skleničky a koukat na nějakou blbost, kterou znám už skoro nazpaměť, protože prostě to je můj film “vyprošťovák"
- Knížka. A když ani na film nechci koukat, tak mám pár PŘÍŠERNÝCH knížek, které čtu tak, že přeskakuju stránky. Budete se smát, ale jsou to takové ty romanťárny, kdy od první stránky víte, co se stane. Ale má to happy end? Má. Nic víc nepotřebuju. Christian a Anastasia se milují a svět je zase v pořádku.
Bez toho špatného bych si asi neužívala tolik toho krásného co prožíváme. Má to takhle asi hodně holek, maminek. Ale dnes všichni na sociálních sítích vypadají tak dokonale a spokojeně, že možná tohle téma, být doma uplakaná a jak se s tím vyrovnávat, není úplně to nejlíbivější. Ale taková je občas realita :) Tak vy, co zrovna nemáte svůj den, nesmutněte. Nebo naopak se vyplakejte a za chvíli se vám uleví. SLIBUJU!
