Jak zvládám život bez rodiny a přátel v Americe
Jak už možná víte, tak už skoro 2 roky žijeme v Seattlu, kam jsme se přestěhovali kvůli manželově práci. Tak nějak jsem celou dobu, co jsme spolu, tušila, že se jeho sen o “Mecce programátorů” vyplní. Akorát jsem netušila, že to bude ve chvíli, kdy se nám narodí miminko a Ondráškovi bude pár měsíců. Kdy jindy potřebujete vlastní mamku víc, než když se sama stanete mámou.
Asi si umíte představit, že to nebylo úplně jednoduché. A občas mi bylo hodně, HODNĚ smutno. A vlastně jsou dny, kdy si říkám, že na to všechno tady prdim a jedu domů. Třeba když mám příšernou ofinu, kterou si neumím zkrátit a mamka je tak daleko nebo v momenty, kdy nechci mluvit anglicky, chci být u těch svých a vydechnout. Víte jak to myslím… Kromě rodiny mi chyběly kamarádky, se kterými bych mohla vše řešit osobně. Protože občas už mi to vyťukávání písmenek do telefonu hrozně vadilo. A ačkoliv je můj manžel strašně hodný, nemohla jsem z něj přes noc udělat svou nejlepší kamarádku/vrbu. Občas jsem si říkala, že pokud to dáme, tak už zvládneme všechno.
Po pár dnech, možná i týdnech, bloumání po parcích a hřištích (aktivně jsem si musela začít hledat kamarádky, což je pro mne naprosto příšerná záležitost, protože své kamarádky mám!! pečlivě vybrané a lety ověřené ) jsem zjistila, že téměř VŠECHNY maminky, co jsem poznala, jsou na tom stejně. Holky z různých měst, kontinentů, zemí, které sem šly se svým manželem a minimálně jedním malým dítětem kvůli pracovní nabídce, která se neodmítá.
Navazování kontaktů mi připomnělo období randění. Vzpomněla jsem si, jak ty začátky byly takové opatrné, hlavně vypadat a chovat se skvěle, abych tu druhou stranu nevystrašila. Ještě že už mám tohle období námluv za sebou!!!
V Americe je denně spousta míst, kam se dá zdarma jít s dítětem. Knihovny pořádají čtení a hry pro různé věkové skupiny, každé obchodní centrum má velký dětský koutek a v parcích či komunitních centrech se denně odehrávají různé aktivity. Takže to netrvalo dlouho a najednou jsem kolem měla několik maminek. V tu chvíli se začalo dít něco, čemu říkám:
Komunitní sdružování matek.
Nelekněte se. Nejde o žádný kult a ani to nejsou Avon ladies. Co jsem tak zatím pochopila, tohle je tady totiž normální. Najdete si svých pár kamarádek a každý den se vidíte. Děti mají nové tety, mámy mají program a možnosti hlídání…Chvíli mi trvalo si na to zvyknout, ale ono je to skvělé! Ani jeden den nemusím přemýšlet co budeme s Ondráškem dělat. Nemusíme furt složitě vymýšlet aktivity a někde pobíhat SAMI po výletech. Jde o naprosto uvolněné scházení se doma, v parku, v koutcích. Děti se znají a rozumí si. Většinou jsou stejně staré a DÍKY BOHU podobně natrénované na spánek. My si dáme kafe, uvaříme, popovídáme.. Nebo klidně i jedna jde pryč. Hlídáme si děti. Kolikrát se vám stalo, že vám děti pohlídaly kamarádky? Tady jsme všechny bez babiček, dědečků, tetiček… musíme si pomáhat. Jinak zůstaneme doma s dítětem samotné. A to nejde! To je totiž zcela vážně o zdraví moje i Ondráškovo. Vždycky když slyším, jak mé kamarádky v Praze odevzdaly své dítě na víkend prarodičům, se mi chce koupit letenku do Prahy a poslat Ondráška za babi a dědou. Kéž by!
Několikrát do měsíce pořádáme Potluck. Je to takový Brunch, na který každá přinese něco k jídlu a vesele si povídáme, jíme (díky různým národnostem - Britka, Japonka, Izraelka, Američanka, Číňanka, ochutnáváme i nové věci) a děti si za velkého jásotu hrají. Výsledkem toho jsou pak naprosto utahaní tvorečci, které nemusíte ani uspávat. BINGO!
A co je moc fajn? Některé holky už jsou pak jako rodina. Viz článek o netradiční baby shower. Nedávno se mi dokonce stalo, že mne jedna z mých nejbližších kamarádek požádala, zda budu její +1 při porodu (Dula). Že sice manžela chce, ale víc by ocenila mou přítomnost – žena, máma, kamarádka. Její maminka to má z Londýna hodně daleko a jí by to udělalo radost. Trochu se toho bojím, ale co na to říct. Vlastně mi to udělalo radost... snad u toho neomdlím!!
Tak a teď otázka na Vás. Jak to máte vy?
Trávíte raději čas v klidu doma? Nebo se potkáváte na celé dny, či jen na kafíčka... Mé návštěvy Prahy jsou vždy časově hrozně náročné a já bych se nebránila nějakému velkému odpolednímu pikniku v parku. Ale než se to domluví, tak jsem většinou už zpět v letadle
Tak to také zkuste! Nebojte se. Je to vážně dobrý.. kolik si toho stačíte říct za hodinu na kafču, na kterém vaše děti vyžadují více pozornosti než doma. Takhle budete mít několikrát do týdne/měsíce parťáky! A nekonečný prostor k povídání!
Musím se přiznat, že mě tohle baví. Potřebuji být mezi lidmi, které mám ráda. Pomáhá mi to se přenést přes fakt, že mám své milované tak daleko. Není to jen o přestěhování se do cizí země. Ono se stačí přestěhovat 100km a zažíváte to samé. Tak se toho nebojme!
Vám všem, které stěhování čeká nebo jste nově přestěhované držím palce. Je to šok, ale také máte skvělý důvod se seznámit! Dítě vás vlastně seznámí úplně samo
Hezký den všem!
Markéta
